U skladatelovy pamětní desky na kostele sv. Václava ve Vysočanech jsme jako každý rok položili květinu v den 65. výročí úmrtí pedagoga, publicisty a hudebního skladatele, prvního německého nositele Československé státní ceny za operu, hrušovanského rodáka Dr. Theodora Veidla.

Dámy a pánové,

dovolte, abych v krátkém úvodním slově k vernisáži výstavy Zničené kostely severních Čech 1945-1989 přivítal na půdě Oblastního muzea

- pěvecký sbor Anonym se speciálně vybraným programem

- zástupce autorů a institucí zúčastněných na výstavě, jmenovitě generálního vikáře biskupství litoměřického P. Přibyla, doc. Hrubou z UJEP Ústí a ing. Hlaváčka ze Společnosti pro obnovu památek Úštěcka.

Zvláště rád vítám mezi námi paní Christine Luchner a Ulrike Basser, dcery umělce, díky kterým jsme mohli doplnit program o doprovodnou výstavu Křížová cesta Ernsta Hollitzera.

Dovolte, abych tlumočil rovněž srdečný pozdrav pana arcibiskupa Dominika Duky, který vyjádřil víru, že výstava se duchovně „dotkne“ v tom nejlepším slova smyslu všech návštěvníků a zájem o ni bude značný.

Proč jsme pyšní na prioritu uvedení výstavy po pražské premiéře v Chomutově a náš vztah k ní? Téma a rozsah informací nejsou pro nás překvapením, vždyť korespondují s dlouhodobou činností OM. Připomenu jen životní dílo historičky Zd. Binterové, věnované výstavám a monografiím zaniklých obcí, českoněmecký projekt dokumentace drobných sakrálních památek, prezentovaný od 7. března v Mnichově nebo přímo výstavu a publikaci Zaniklé kostely na Chomutovsku Markéty Prontekerové z r. 2001. Chomutovsko patřilo v minulosti k nejpostiženějším regionům - kromě všeobecného dopadu vyhnání německého obyvatelstva bylo místem praktické realizace budování těžkého průmyslu se všemi důsledky, jejichž náprava je možná jen zčásti. Přišli jsme o neuvěřitelný počet 107 obcí a osad. Bylo proto pro nás naprosto přirozené připojit se k základnímu projektu obsáhlým materiálem a exponáty a obohatit ho vlastními doprovodnými tématy tak, že výstavou žijí všechny muzejní prostory radnice. Za všechny naše pracovníky mi dovolte jmenovat alespoň Markétu Prontekerovou, Renátu Gubíkovou, Radka Zozuláka a Emila Revického.

Jako součást výstavy tudíž najdete vlastní autorskou výstavu v zadním sále, rozšířené informace ke zničeným kostelům Chomutovska v malém sále, upozornění na původ ze zničených kostelů u příslušných exponátů v stálých expozicích, náhrobky a portály z Nového Sedla a Rusové v sklepních prostorách a konečně doprovodnou výstavu, dokumentující Křížovou cestu ze zničeného kostela v Rusové a jejího tvůrce, řezbáře Ernsta Hollitzera v kostele sv. Kateřiny.

U ní bych se rád několika slovy zastavil. Ernst Hollitzer byl vynikající umělecký řezbář, který se narodil v r. 1906 ve Vernéřově a jeho život tvoří jakýsi pandán k jeho nejvýznamnějšímu dílu - křížové cestě pro nový kostel v Rusové, kterou dokončil v r. 1941 již jako voják wehrmachtu, poté co ho z válečného nasazení na několik měsíců vyreklamoval louchovský farář Mühldorf. Jeho rodina prošla svou křížovou cestou válečného rozloučení a pozdní zprávy o jeho smrti v zajateckém táboře. Ani kostel v Rusové nepřežil. Originál křížové cesty je dnes součástí pohřebního kostela P. Marie Utěšitelky v Klášterci n. O., tabernákl a dekorace oltáře v kostele Povýšení sv. Kříže v Kadani. Dokumentaci a údaje o jeho životě nám poskytla paní Christine Luchner, které ještě jednou děkuji.

Obvykle se na závěr říká, jaké poučení by si měl návštěvník odnést! Já bych chtěl skončit spíše varováním - aby si neodnesl uklidňující dojem, že výstava ukazuje téma historicky uzavřené rokem 1989. Ten - ano - přinesl zásadní změny. Zachování kulturních památek, církevních nebo světských, je ale přes všechny pozitivní příklady, které zde nechci vyjmenovávat, úkolem stále svrchovaně aktuálním.

Ke všem typům možné zkázy, které výstava ukazuje a které snad s výjimkou vojenských důvodů zdaleka nepominuly, přibyly ještě další:

- vlna krádeží a vandalismu, zasahující budovy i mobiliář kostelů, hřbitovů i drobné památky v krajině,

- realizace nekulturních a neurvalých podnikatelských záměrů spojených s chátráním objektů nebo jejich přímou fyzickou likvidací,

- častý obrázek života dnešní vesnice - přepychové rodinné domy obklopující zchátralý, padající kostel.

Jde o to, nebýt lhostejní! Touto výzvou k bdělosti výstavu otevíráme veřejnosti.

Stanislav Děd

Životní cesta Ernsta Hollitzera

Narodil se 25. prosince 1906 v Miřeticích, jeho otec byl malíř porcelánu. Vyrůstal ve Vernéřově jako nejmladší ze čtyř dětí. Rodiče byli udiveni, když po ukončení školy vyjádřil přání být dřevosochařem. Byl o svém uměleckém nadání tak přesvědčen, že si sám sobě hledal místo k učení. Vyučil se potom svému povolání u firmy Josef Ficker & syn v Kadani. V Kadani navštěvoval také řemeslnou pokračovací školu. Solidní řemeslné vzdělání bylo základem k naplnění jeho uměleckého nadání.

K dalšímu vzdělávání a prohloubení svých znalostí pracoval 1927-1929 v řezbářské dílně Meißner v Šumperku. Svou odbornou činnost musel přerušit pro výkon české vojenské služby. Ale již krátce po propuštění otevřel znovu řezbářství v jedné místnosti u sedláka Görga ve Vernéřově. Později přeložil svoje pracoviště do Kadaně. V té době se oženil s paní Auguste, roz. Helmovou.

Jeho řezbářské umění bylo mnohotvárné, ale vyřezávání sakrálních postav platila jeho zvláštní láska. Vyřezával madony, krucifixy, jesličky, svícny, erby a mnoho dalšího, mj. pro městský kostel v Kadani ciborium a postranní dekorace hlavního oltáře. Jeho stěžejním dílem je ale asi 14 zastavení křížové cesty a Umírající válečník, který byl k vidění rovněž v Rusové ve válečné pamětní kapli.

Jeho umělecká činnost byla náhle přerušena, když byl ihned po vypuknutí války povolán do armády. Do této doby byla zhotovena asi polovina reliéfů. Karl Mühldorfovi, faráři v Louchově, je co děkovat, že mohly být dokončeny také ještě scházející reliéfy. Běhal z místa na místo a vymohl nakonec pro umělce zvláštní dovolenou, aby mohl dokončit své započaté dílo. Tak bylo možné odhalit obrazy křížové cesty o první postní neděli 1941. Hollitzer se zřekl zaplacení posledního zastavení, ponechal ale jméno dárce na obrázku. Již věnované peníze mohly být pro kostel použity jinak.

Ernst Hollitzer byl voják od počátku války až do jejího konce. Bojoval ve Francii a v Rusku a byl vícekrát zraněn. Své nejtěžší zranění utrpěl v létě 1944, když pravá strana jeho těla byla proseta střepinami granátu. V roce 1945 musel opět na východní frontu. V blízkosti Královce/Königsberg byl nasazen jako sanitář. 23. dubna 1945 vyplul na pozorovací lodi Pillau, aby doprovodil lazaretní loď. Pozorovací loď byla bombardována a dostala plný zásah. Potopila se v několika minutách. Podle sdělení Německého červeného kříže z r. 1997 zemřel 1. července 1945 v zajateckém táboře Krasnyj Luč (Donbas) / SSSR.

Ernst Hollitzer byl umělec vysoké úrovně. Většina jeho prací je ale nezvěstná nebo zničená. Z jeho ateliéru pocházelo také Kladení Krista do hrobu z louchovského kostela. Tím více si važme, že čtrnáct zastavení křížové cesty zůstalo ušetřeno před zničením a nalezlo přístřeší v kláštereckém kostele Panny Marie Utěšitelky. Budou návštěvníkům připomínat tvůrce a kostel v Rusové.

podle Kaadner Heimatbrief z 09/1995

V mnichovském Sudetoněmeckém domě připravila paní Nancy Thym, americká harfenistka žijící v Německu, výstavu své sbírky vzácných harf a fotografické dokumentace ze života putujících harfenic ze tří míst, kde se tento druh hudby od 19. století pěstoval pro obživu. Mezi nimi patří zakladatelská role krušnohorské Přísečnici. Nancy Thym je kromě muzikologické práce i hráčkou na tento královský nástroj, její představení jsme v Chomutově mohli vidět v roce 2009.

V publiku se sešla řada chomutovských a přísečnických krajanů, dokonce i přímých potomků muzikantských rodů. Oblastní muzeum zapůjčilo na výstavu obraz přísečnické dámy s harfou. Nancy Thym promluvila při zahájení o fenoménu harfové hry a provedla návštěvníky výstavou s podrobným výkladem k vystaveným nástrojům a fotografiím. Na závěr vernisáže předvedla s partnerem část ze svého komponovaného pořadu hudby a slova.

Výstava potrvá do 27. ledna a v r. 2013 ji uvidíme i v Chomutově.      

ATHOS – Agion Óros/Svatá Hora – místo, kde se zastavil čas.

Romantické prostředí hornatého a tajuplného poloostrova – ryze pravoslavného území, které je sice oficiálně pod jurisdikcí řeckého státu, ale de facto s téměř absolutní samostatností, láká každoročně tisíce návštěvníků mužského pohlaví. Athos spadá politicky a územně pod Řecký stát, církevně pak pod konstantinopolského (istanbulského) patriarchu.

Na hornatém poloostrově o délce 45 km a šířce přibližně 5 km se usazovali poustevníci již od 5. století našeho letopočtu. První a stále stojící zachovalý klášter Megistis Lavras byl založen v roce 963 sv. Athanasiem z Trapezuntu (dnešní Turecko). Postupně docházelo k výstavbě dalších klášterů, pro něž byla závazná ústava – Typikon, vydaná císařem Joánem Tsimiskidem, které upravovala společenský řád na území Athosu. Celkem bylo postupně vystavěno 20 klášterů, kteréžto číslo je konečné. Kromě klášterů, které byly často stavěny s podporou dalších pravoslavných zemí, zvláště Ruska, Srbska, Bulharska a Rumunska, je zde řada menších staveb skítů, kalív, pousteven. Správním střediskem poloostrova je městečko Karyes, kde se pravidelně schází církevní rada a kde mají úřední zastoupení jak řecký stát, tak i všechny místní kláštery. Je zde také pošta, několik obchodů a také Prótaton - nejstarší zachovalý kostel na Athosu, pocházející z 1. poloviny 10. století. S návazností na příjezdy trajektů do přístavu Dafni (jediný oficiální způsob, jak se na Athos dostat) je také soukromě organizována doprava poutníků po poloostrově, pomocí malých autobusů a mikrobusů. Kolem Athosu také celkem pravidelně, ale v závislosti na počasí, funguje lodní doprava.

Nejvyšší horou poloostrova je hora Athos (2 033 m).      

Trvale na Athosu přebývají jenom pravoslavní mniši (a několik desítek osob správního personálu a dělníků, pracujících na opravách klášterů). V současnosti zde žije okolo 2000 mnichů.

Území Athosu mohou navštívit nejen pravoslavní věřící, ale s určitým omezením také věřící jiných vyznání i lidé bez víry. Pro vstup je nutné získat tzv Diamonitirion, což je povolení opravňující ke vstupu, podepsané Lerá Kinotis, představiteli 4 klášterů, tvořících Radu Svatého Společenství. Již od 10. století platí a je i striktně dodržován absolutní zákaz vstupu osobám ženského pohlaví.

Pro pravoslavné křesťany má poloostrov jedinečný význam jako jedno z pomyslných duchovních center pravoslaví. Na Ogion Óros je již více než 15 století udržována pravoslavná duchovní tradice. Ogion Óros je spojen s tzv. hesychasmem - nejhlubší mystickou duchovní modlitební praxí. Je zde udržována i specifická podoba pravoslavných východních liturgických obřadů (tzv. svatohorský typikon). Svatá Hora je pro pravoslavné křesťany místem, kde mohou zažít hluboké duchovní soustředění, kde naleznou řadu divotvorných ikon i množství ostatků svatých dávné křesťanské historie.

Pro ostatní návštěvníky je Athos místem nádherných památek starobylé byzantské architektury, památek z oblasti výtvarného umění jako velmi starých ikon, nástěnných fresek či památek z oblasti písemnictví (v knihovnách jsou střeženy vzácné rukopisy, iluminace apod.), kovotepectví (zlaté a stříbrné ostatkáře či kalichy). Členové císařských rodů a vysocí hodnostáři byzantské říše si vzácnými dary kupovali modlitby a přízeň mnichů a také, jak doufali, posmrtnou spásu svých duší. Právem je možné považovat Svatou Horu za jeden z nejvýznamnějších duchovně-kulturních klenotů světa.

Všichni návštěvníci při návštěvě Athosu ocení kromě nádherných středověkých památek také jeho výjimečně krásnou přírodu. 

NOVÉ: Prohlédněte si fotografie z vernisáže

POZOR: Výstava je do konce listopadu vystavena v Národním technickém muzeu v Praze v souvislosti s uskutečněným symposiem k dějinám hutnictví. Poté budou výstavní tabla pro stálý zájem veřejnosti znovu vystavena do odvolání na chodbě našeho Oblastního muzea, i když s omezeným počtem trojrozměrných předmětů.  

Rodina Mannesmannů a vynález poutnické tratě, tzv. „Pilgerschnittverfahren“

Původním autorem myšlenky na výrobu bezešvé trubky válcováním za tepla byl výrobce pilníků v Remscheidu, Reinhard Mannesmann st. (1814-1884). Reinhard, společně se svými bratry Arnoldem, Robertem a Richardem, vedl po otci podnik, původní kovárnu pilníků z roku 1775. Zděděnou továrnu díky svým zkušenostem ze zahraničí bratři zmodernizovali a zracionalizovali tak, že patřila k nejlepším svého druhu v Německu. Sám Reinhard měl šest synů, všem dopřál vysokoškolské vzdělání. Právě jeho dva nejstarší synové Reinhard ml. (1856-1922) a Max (1857-1915) zdědili po otci technické nadání. Měli velmi inovativní přístup a během svého života zrealizovali nespočet vynálezů, svůj první si nechali patentovat hned po ukončení vysokoškolských studií.

V tehdejší době dostupné druhy trubek nestačily rychlému rozvoji parních strojů, který kladl stále vyšší požadavky na kvalitu provedení i materiálu. Svařované trubky se vyráběly ohýbáním a svařováním ocelového plechu. Novou technologii vynalezli a vyřešili na svou dobu neobyčejným způsobem právě bratři Reinhard a Max Mannesmannové, a to i přesto, že se původně zabývali jiným oborem průmyslové činnosti.

V roce 1890 podal Max Mannesmann patentovou přihlášku na „Způsob a zařízení k formování, válcování a kalibrování trubek a jiných dutých těles“, ta byla vydána patentem č. 58.762 dne 24. února 1891. Tento patent konečně umožnil plný rozvoj původního vynálezu z roku 1885 na výrobu bezešvé trubky. Mannesmannové dosáhli svého cíle, dokázali vyrobit bezešvou, všeobecně technicky použitelnou a konkurenceschopnou trubku. Tento vynález, který zcela změnil technologii výroby trubek, oslavil letos 120. výročí svého vzniku a i po těchto letech je schopen dalšího rozvoje a existence při výrobě. 

V létě roku 1887 vznikl záměr založení první zahraniční společnosti na výrobu trub podle patentů bratří Mannesmannů. Bylo ustaveno první prozatímní vedení, v jehož čele stál Alfred Mannesmann. Akciová společnost „Mannesmannröhren-Walzwerks A.G. in Komotau“ („Mannesmannovy válcovny trub v Chomutově“) vznikla oficiálně v únoru 1889. V létě roku 1890 byly v Berlíně založeny „Deutsch-Österreichische Mannesmannröhren-Werke“ („Německo-rakouské Mannesmannovy válcovny trub“) sdružující všechny tři do té doby vzniklé akciové společnosti v Chomutově, Landore a Bousu

Na přelomu roku 1889/90 byly firmy v Remscheidu, Bousu a Chomutově zrušeny a byla založena nová akciová společnost „Detsch-Östereichische Mannesmannröhren-Werke A.G. Berlin“ („Německo-rakouské Mannesmannovy trubkárny Berlín“). Až do roku 1893 se závod, díky úspěchům poutnické stolice, velmi rychle vyvíjel. V témže roce však vyvrcholily neshody bratří Mannesmannů s vedením podniku, vyvolané zřejmě velkou finanční nákladností jejich, často nezdařených, pokusů na optimalizaci výroby. K 1. říjnu 1893 odešli bratři z ředitelství, poté se celá rodina odstěhovala z Chomutova.

V srpnu 1921 došlo k definitivnímu přenesení vedení chomutovského podniku zpět do Chomutova. V roce 1929 bylo ukončeno budování organizační struktury. V Chomutově sídlilo generální ředitelství, kterému podléhaly závody v Chomutově a ve Svinově. Dále podnikové vedení získalo rozhodující podíl ve společnostech, které se věnovaly konstrukcím a kladení potrubí, a také ve společnostech zaměřených na obchodní činnost v různých státech Evropy. Podnik mohl rychle a pružně reagovat na potřeby trhu a zároveň byl odolný vůči náhlým výkyvům poptávky. Mannesmannovy závody tak získaly velmi silnou pozici v trubkovém kartelu i na mezinárodním trhu.

V letech německé okupace a druhé světové války se Mannesmannovy válcovny staly jedním z nejvýznamnějších podniků nově zřízené „Sudetské župy“ a byly začleněny do říšského průmyslu.

Na podzim roku 1945 bylo prezidentským dekretem vyhlášeno znárodnění, do té doby formálně existující akciová společnost Mannesmannových závodů byla znárodněna.

První poválečná léta znamenala pro válcovny hlavně úsilí o znovuuvedení závodu mezi nejvýznamnější průmyslové podniky v tehdejším Československu. Přestože byla Mannesmannka ušetřena od velkých válečných škod, až do roku 1947 se potýkala s nedostatkem kvalifikovaného personálu. Podnik se plně zapojil do poválečného dvouletého plánu hospodářské obnovy a již koncem roku 1947 se dostal ve výrobě na předválečnou úroveň. V době mezi léty 1945-1948 byla v Mannesmannových závodech instalována nová poutnická trať.

Nová produkce a zvláště vývoz se po roce 1945, resp. 1948, zaměřil kromě tuzemských trhů na nové odbytiště v Sovětském svazu, kterým tak nahradil tradiční předválečné odběratele. Návrat na západní trhy nastal až po roce 1954, ale dosahoval pouze zlomku bývalé vývozní produkce.

Šedesátá léta 20. století přinesla do VTŽ nejen mírné navýšení exportu na západní trhy, které zapříčinily první ekonomické reformy, ale i největší poválečnou zakázku. Tou se stalo budování nového plynovodu v Sovětském svazu v roce 1964.

Nástup normalizace v 70. letech 20. století je obdobím mohutné modernizace a rozvoje podniku. Produkce VTŽ byla po celá 70. a 80. léta zaměřena hlavně na trhy zemí „Rady vzájemné hospodářské pomoci“, zvláště na trh v Sovětském svazu, ale i přesto značně vzrostl vývoz na západ. VTŽ se stala největším dodavatelem trubek z astenické oceli, určených pro jadernou energetiku v celém východním bloku.

Změny z listopadu 1989 slibovaly, že podnik jakým byly Válcovny trub a železa v Chomutově má velkou šanci na návrat na západní zahraniční trhy a má velkou šanci získat i trhy asijské. Bohužel nastávající léta ekonomické transformace ukázala, jak byl nový český management, vychovaný na národním centrálním hospodářství nepřipraven na konkurenční západoevropskou tržní ekonomiku.